Akt podpisu. Od přivlastnění věci k osvobození signatury.

by PhDr. Václav Hájek PhD.

Signatura, podpis, iniciály, monogram a další nástroje, které slouží k identifikaci, potvrzení pravosti, ceny, vlastnictví, k prezentaci moci atd. se vyznačují určitou schopností působit na realitu potažmo na svého nositele. Díky signování můžeme něco získat a něco ztratit, můžeme něco ovládnout nebo se sami stát ovládanými. Signatura není neutrální, informativní znak, nejedná se o pouhé konstatování nějaké již existující skutečnosti. Naopak signatura tuto skutečnost teprve vytváří. Existuje zřejmě určitá hierarchie autority signatur. Signatury rozvrhují svět na centrální a periferní části. Můžeme rozlišovat různé kategorie či typy signatur třeba podle jejich silového působení, podle vztahu mezi subjektem a objektem signatury. Podepsané se vesměs stává trpným předmětem, zatímco podepisující se aktérem. Signatura nenáleží ani do jedné z těchto oblastí, není pouhým médiem, ale spíše fantem, rukojmím, jakousi bytostí, zpravidla velmi konkrétní.#

Penetrace, cejch, přivlastnění.

V tomto případě se jedná o podpis jakožto stvrzení, důkaz mocenské dominance a suverenity. Signatura byla tradičně maskulinním nástrojem od svých nejstarších projevů, které představovaly pečetidla, razidla, jež vesměs využívali mocensky dominantní muži. Již sám zvolený proces pečetění, prorážení, pronikání do hlubších vrstev objektu (vypalování cejchů apod.) má povahu penetrační aktivity analogické sexuálnímu aktu a roli mužského aktéra v něm. Přivlastňující signatura vyjadřuje trvání, stabilitu, tradici či panství. Dává najevo, že jednou dosažený řád či určitým způsobem založený a rozhraničený svět má trvalou povahu a jeho suverénem či středem je signující autorita, která má jméno, jednoznačnou identitu na rozdíl od indiferentní masy signovaných, přivlastněných fenoménů. Tyto indiferentní periferie podléhající signatuře ztotožněné do značné míry se signujícím mají submisivní, proměnlivou povahu a vyznačují se též jistou měkkostí a rozostřeností ztotožňovanou tradičně s ženským objektem. Značkování území, vlastnictví, pečetění objektu se shoduje s pornografickým aktem, kdy je ejakulátem potřísněno tělo či tvář ženy.
Pro příklad si můžeme prohlédnout třeba jeden reklamní plakát na tequilu Cuervo, na němž se nachází mladý pár v objetí, přičemž mužův penis zastupuje láhev nápoje, v jejíž ose je umístěna pečeť výrobce. Stručně tuto situaci můžeme interpretovat způsobem, který se banálně nabízí: pečeť zastupuje ejakulát muže, je umístěna v rovině obličeje ženy. S pomocí daného produktu/penisu si muž přivlastňuje a značí určité teritorium a jeho suverénní moc nad ním je stvrzena právě archaičností dané signatury. Pečeť představuje velmi tradiční nástroj identifikace, aspiruje tedy na trvanlivost panství. Pečetící autoritou je jak výrobce tak konzument, respektive výrobce předává určité své pravomoci konzumentovi, nabízí mu spolupodíl na panství.
Obdobné násilné či silové podřízení si objektu, který se stává vlastnictvím díky signování nalezneme i v různých jiných příbězích. Třeba ve filmech s mstitelem Zorro se objevuje klíčový moment zjizvení protivníka signaturou: Zorro svým kordem ryje do tváří nepřátel svůj monogram a tím je subsumuje své moci, odebírá jim jejich akční rádius, autonomii. Jeho počínání se podobá cejchování otroků či zločinců, kteří jsou tímto aktem zbaveni původní identity a jsou podřízeni dominantní autoritě, jejíž zmasovělou periferií se stávají. Přivlastňující signatura využívá zraňování těl, průniků do vnitřku hmoty objektu, do jeho vnitřního prostoru, pod povrch. Tím je objektu signatury odebíráno soukromí, intimita.
Další příklad této penetrující signatury můžeme nalézt v literatuře, konkrétně v jedné povídce Gustava Meyrinka z jeho sbírky Černá koule. V povídce nazvané „G.M.“ se vypráví o muži, který skoupil a asanoval část Prahy údajně kvůli zlaté žíle nacházející se pod zbořenými domy. Měšťané, kteří v minulosti vystupovali jako nepřátelé protagonisty povídky Georga Makintoshe, se k jeho úsilí připojili. Nakonec však vyjde najevo, že zbořeniště tvoří při pohledu z balonu iniciály hrdiny vyryté v těle města. Žádné zlato pochopitelně nalezeno není. Makintosh se pomstil měšťanům za někdejší příkoří tím, že do jejich intimního prostoru, do jejich vlastnictví vyryl svou obří signaturu, prorazil povrch či kůži města, penetračním destruktivním aktem zneuctil někdejší suverény daného místa, relativizoval jejich mocenský potenciál a založil zkázu jejich panství. Není náhodné, že iniciály hrdiny se shodují s iniciálami spisovatele, který z jistých důvodů pražskou honoraci silně nesnášel.
Pojem „akt“ využíváme částečně v duchu úvah Johna L. Austina, který už před více než půl stoletím naznačil, jakým způsobem jazyk pracuje, jak spíše jevy vytváří než popisuje. Tyto úvahy o moci slova či znaku obecně nejsou v současnosti překvapivé, nicméně stále se lze o ně funkčním způsobem opřít. Akt pojmenování jakožto založení světa má své místo v určitých náboženských tradicích a v na ně se odvolávajícím politickém uspořádání. Důležitá je nicméně autorizace slova arbitrem, na což upozornil Derrida. Tento arbitr především signuje výrok, jehož autorství mnohdy není důležité. Dobový diskurz se pak opírá o systém signatur, záruk a krytí. Podpis není v pravém slova smyslu ani slovo ani obraz, částečně však obě kategorie slučuje. Má trochu povahu kódovaného znaku, kdy jedna entita zastupuje druhou, ale podstatná je závaznost (právní atd.) jejich vztahu, která nemá pouze smluvní povahu. Podpis referuje o bezprostřední a víceméně tělesné přítomnosti subjektu v určité události. Podpisem se cosi mění v reálném světě (podpis soudce, podpis učitele apod.) Podpisy nevyužívají ideografického jazyka, neexistuje jazyk podpisů, který by umožňoval jejich reprodukovatelnost. Podpis je naopak považován za jedinečný, konkrétní, nepřevoditelný na pojem. Vyznačuje se tedy i obrazovou povahou, má charakter originality, čímž se ocitá i v těsném propojení s tělesností. Reprodukce podpisu je falzum na rozdíl od reprodukce slova. Podpis je především čin, prvotní konání (značení přírody reálným konáním jakožto první sémiotická vrstva), strukturování světa, vytyčování hranic, parcelace. Rozděluje světa na moje a cizí.

Důkaz, pravda, stopa.

V tomto případě si podpis nepřivlastňuje svoje okolí či objekty. Ani nepředstavuje akt násilí, nenarušuje integritu objektu, neproniká pod jeho povrch, do jeho intimity, neslouží ke kontrole a manipulaci s objektem. Zůstává na povrchu. Podpis zde říká byl jsem zde respektive jsem zde. Představuje reálnou přítomnost „enárgeia“, jíž Aristoteles ve své Poetice a Rétorice spojuje s živostí, s názorností typu mít něco „před očima“. V rámci teologických úvah by se mluvilo spíše o přítomnosti „sacrum“, skutečné posvátné síly. To znamená, že subjekt je zde neredukovatelně přítomen (jako Kristus v proměněné hostii). Podpis má tělesnou povahu, povahu indexového znaku, přírodního autopoietického obrazu (fyzei eikon), pravého obrazu (vera icon), obrazu nestvořeného člověkem (acheiropoieton), relikvie. Vzniká aktem dotyku, fyzického kontaktu jako tradičně důvěryhodná vehikula energie či sakrální síly (otisky, odrazy apod.) bez využití umělých technologických konstrukcí. Nejedná se o analogii, ale stejnost.
Co zde tedy podpis „dělá“? Zřejmě jednak prolamuje iluzi obrazu a jednak odnímá distanci slova. Přibližuje vzdálené, ruší historii a nastoluje věčnost. Historii nahrazuje trváním (nikoli ve smyslu Bergsonovské autentické události, ale ve smyslu stálosti beze změny).

Gesto, automatismus, duch/duše.

Původně byl termín „écriture automatique“ využíván v okultismu 19. století, a to hlavně v jeho spiritistické větvi. Např. s pomocí tzv. planžety zaznamenávalo médium v transu diktát duchů zemřelých a tímto automatickým způsobem vznikaly prý celé knihy. Naproti tomu v animistické větvi okultismu byly tyto záznamy považovány za zvláštní výkony duše média samotného (podobně jako levitace atd.). Jako nástroje pro průnik do podvědomí využíval automatický rukopis a automatickou kresbu surrealismus popř. psychoanalýza. Automatismus byl považován za prostředek autentického záznamu mimovědomých obsahů (ať už pocházely z živé duše či od duchů zemřelých). Měl charakter vůlí nekontrolovaného gesta, které představovalo cestu k vnitřním obsahům bez deformace kódů a symbolických konvencí. Tento typ zápisu či podpisu znamenal tedy průnik do nitra, pod povrch, ale nikoli pod povrch objektu jako v případě přivlastňující či penetrující signatury, ale pod povrch samotného sebe-zapisujícího se subjektu respektive média (renesanci zažil i nezažil v abstraktním expresionismu, kde automatické gesto zůstalo, ale interní obsah byl přísně odmítán).

Fetiš, touha, idol.

V tomto případě zabezpečuje podpis kontakt s objektem touhy, má memoriální povahu. Umožňuje vzpomínat a toužit po něčem, co je zároveň blízké i nepřekonatelně distancované. Existuje zde tedy určitá bariéra, nejedná se o absolutní přítomnost podepsaného v podpisu jako v případě relikvie. Podpis zůstává, nicméně jeho autor mizí, a to nenávratně, jako když vám hokejista podepíše tričko, které nicméně ani pak není jeho tělem. Akt se již odehrál. Podpis zde znamená minulost, evokuje sentiment. V podpise se nachází neredukovatelná nepřítomnost podepsaného na rozdíl od reálné přítomnosti energie či posvátného sacra. Fetiš a (pop-kulturní) idol nejsou v pravém slova smyslu relikviemi, ale prostory či slupkami ztráty, prázdnými povrchy.

Biometrie, identifikace, disciplinace.

Podpis aspirující na exaktnost (v kriminologii třeba daktyloskopie apod.) slouží k manipulaci se svým autorem, se subjektem signatury. Jde tedy o opak přivlastňujícího podpisu. Naopak subjekt signatury se zde stává přivlastněným, opouští suverénní střed a stává se součástí periferního, zmasovělého archivu.

Idea, prázdno, hieroglyf.

Dle teorie romantiků (Novalis ad.) je hieroglyf mnohoznačný, otevřený symbol, čekající na „dourčení“ ze strany vnímatele (jak v případě poezie, tak malířství). Hieroglyf tedy otevírá „prázdné místo“ pro budoucí akt, jenž ovšem není dílem hieroglyfu samotného. Konceptualizuje obraz, pojímá jej jako prázdno, tedy osvobozuje ho k autonomii třeba ve smyslu artes liberales. Autor podpisu relativizuje standardní konkrétnost signatury, ale nenahrazuje ji pojmem. Podepsaný prázdný papír či rub obrazu vymaňuje podpis ze systému identifikace. Podpis neukončuje obraz, ani za něj neručí, přestává být rukojmím. Znak tu mlčí, nelze jej přečíst, neparceluje svět, ale navrací mu jeho indiferentní celistvost, celek chaosu.

PhDr. Václav Hájek PhD.

Přední český teoretik vizuální kultury působící na Kreativním modulu Fakulty humanitních studií UK, autor průkopnického blogu maly-teoretik.eblog.cz