Slovo Antropocén patří ve světě pojmů k těm novějším. A i když se v českém mediálním mainstreamu ještě úplně nezabydlelo, návštěvnost lednového Fresh Eye večera, který se Antropocénem zabýval, ukázala, že přinejmenším velký zájem vzbudit dokáže.

Termín se začal používat od nového tisíciletí a velkou zásluhu na jeho propagaci měl nositel Nobelovy ceny atmosférický chemik Paul Crutzen. Antropocén vyjadřuje ideu nového geologického věku přicházejícího po holocénu, věku, v němž se lidstvo stalo natolik zásadním geologickým činitelem, že se dopady jeho chování vyrovnají dalším geologickým činitelům působícím před vznikem lidstva. V tomto kontextu se mnohým z nás mihne hlavou představa globálního oteplování. Jak ovšem upozornila socioložka Tereza Stöckelová, první host lednového FE, Antropocén má mnohem širší záběr – odkazuje mimo jiné k zásahům do cirkulace vod, k vrtům do zemského povrchu či k proměňování krajiny prostřednictvím zemědělství.

Poněkud těžší než definovat vhodně pojem Antropocén, je pokusit se jej umístit na pomyslnou časovou osu. Jeho začátek totiž můžeme zařadit do neolitické revoluce a obratu našich předků k zemědělskému způsobu života někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l., ale také do průmyslové revoluce v 19. století, a hledat tak spojitost s rozšířením používání fosilních paliv. A nebo lze za počátek Antropocénu označit dokonce až období rozvoje současných ekonomických systémů po druhé světové válce, což je zároveň přístup, k němuž se nejvíce klonili hosté Fresh Eye večera.

Ať už však na planetě Zemi vládne Antropocén tisíce, a nebo jen pár desítek let, zásadní je mezioborový charakter této myšlenky, jež sice vychází z vědy, ale nepostrádá politickou naléhavost, a její odraz lze nalézt také ve výtvarném umění. Aktuálně ideu Antropocénu tematizuje např. výstava Paula Chaneyho Donetsk Syndrome Diagrammatic v pražském Tranzitdisplay.

Město jako životní prostor

Zásadní souvislost s procesy odehrávajícími se v období Antropocénu měl rozvoj velkoměst v 19. století. Druhý host večera urbanista Pavel Holubec zdůraznil v tomto kontextu hlavně vliv budování dopravní a technické infrastruktury.

Typickými představiteli velkoměst zažívajících rozmach s průmyslovou revolucí byly Paříž, New York a Los Angeles, jakkoliv každá z těchto metropolí představuje jiný typ města – základní jednotkou Paříže je blok domů se zahradou, zatímco New York se vyznačuje typickým půdorysem v podobě mřížky a Los Angeles je městem, jež postrádá městské charakteristiky, neboť jej tvoří převážně kobercová zástavba rodinných domů. Tyto vzorové metropole jsou v následujících desetiletích kopírovány po celém světě, až ke vzniku megapolí, měst s více než deseti miliony obyvatel, jichž je dnes na světě dvacet osm. Město se tak stává životním prostorem, v němž jednotlivec vyrůstá i pracuje, pro čím dál větší část populace – podle některých predikcí má do roku 2050 žít v městském prostředí až 60 % z nás.

Lednový Fresh Eye se však netýkal pouze nového geologického věku. Závěr večera patřil namísto třetímu hostu křestu českého překladu známého souboru esejí britského kulturního teoretika Johna Bergera Způsoby vidění, jenž vyšel v nakladatelství Labyrint a na němž se projekt Fresh Eye prostřednictvím Andrey Průchové podílel.

A co příště? 21. února se sejdeme v bezbariérovém prostoru Petrohradská kolektiv, abychom se podívali na vztah obrazu a hendikepu.