Subkultura hipsterů v Česku

by Eva Zahornadská

Předmětem bakalářské práce Evy Zahornadské s názvem Subkultura hipsterů v Česku je zmapování současné městské kultury. Hledá kořeny subkultury hipsterů a časově ji vymezuje a následně popisuje hipstera na základě jednotlivých témat spojených s identifikací subkultur (věk a pohlaví, vzhled, hudební vkus, vzdělání, povolání a ekonomická situace, zájmy, bydliště, životní postoje a přesvědčení a subkulturní identita). Subkultura hipsterů je dále konfrontována s negativní i pozitivní kritikou v masové společnosti.

V poslední dekádě se s pojmem „hipster“ setkáváme častěji a častěji, mnohdy však není jasné, co si pod ním přesně představit. O to složitější je jeho definice. Hipsteři ovládli veřejný prostor i média, marketing, módu, životní styl, kulturní scénu, design, nebo i způsob stravování. Kdo ale tyto „šedé eminence“ jsou? Odkud se vzaly? Jak je poznáme? Nepatříme sami do této subkultury? Jak připomíná autorka, mění se vůbec samotný pojem subkultury.

V 90. letech společně s kulturou rave či techno přichází změna postoje subkultur vůči většinové kultuře. Subkulturu už totiž nedefinuje odpor k mase, spíše jakási ignorance vůči nepříslušníkům vlastního “kmene.” Od 90. let 20. století je západní společnost definována mícháním mnoha stylů a diverzifikací.

Ve vědeckých kruzích se i proto ustupuje od zaběhnutého pojmu a subkulturu v různých přístupech nahrazuje postsubkultura, scéna, životní styl, neotribes, kmeny, okrajové kultury či komunity založené na vkusu. Zároveň se objevují hlasy, které rozdělení na jakékoliv skupiny společnosti odmítají – do přístupů k subkulturám se totiž vždy promítají hodnoty, které jim výzkumníci na základě generalizace přisuzují. Pohledy na subkultury a definice subkultur plošně ovlivňují určité subkultury, které jsou právě zkoumány. Definice subkultury po válce bude pravděpodobně jiná než ta, která bude vytvořena na přelomu tisíciletí o nějaké aktuální skupině.

Smýšlení dospívajících a mladých prochází na konci milénia změnou: nad skupinovými hodnotami a politickými názory nebo utopií stojí individuální uspokojení a potěšení. Mohlo by se zdát, že subkultury mají „odzvoněno“, opak je ale pravdou. Podstatu subkultur nyní vystihuje neformálnost, spojení jednotlivých členů je založeno jen na dočasnosti vázané na vkus, životní styl a společnou spotřebu sdílenou participanty ve skupině. Členové nových subkultur se snaží najít vlastní skupinu, ve které by se cítili co nejlépe. Tento neotribalismus se vyznačuje družností, kolektivním nadšením sdílenými pocity a tělesnými zkušenostmi.

David Muggleton definuje subkultury v postmodernismu jako styl uznávaný kvůli vzhledu, nikoliv kvůli skrytým významům. Díky médiím se můžeme setkat s řadou stylů a vybírat je. Dále dochází k míšení stylů a stylovým „revivalům“. Autenticita pozbývá významu, protože média a internet zaručují, že nelze najít originál a čistou inovaci ve stylech, píše se v bakalářské práci obhájené na Filozofické fakultě UK.

Současně je ale třeba vrátit se o řadu let zpět ke vzniku pojmu hipster. Termín pochází pravděpodobně z prostředí amerických jazzových muzikantů 30. a 40. let. Původně „patřila“ subkultura černochům, postupně ji ale přebrali a ovládli běloši. Howard S. Becker v roce 1963 uskutečnil výzkum této subkultury a následně popsal dvě skupiny: hips a squares. První z nich se silně vymezovala proti masám – hip je vysvětlováno jako „mít o něčem povědomí“ – dávala najevo svou nadřazenost a výjimečnost, silně pohrdala mainstreamem a komerčním publikem. To se odráželo v tvorbě příslušníků hips: vyhýbali se konvencím a hráli, co chtěli. Přesvědčení o vlastní dokonalosti dokládá několik extrémních výroků členů subkultury, například o tom, že muzikanti jsou odlišná a dokonalejší skupina lidí, nedokáží vystát přítomnost nemuzikantů, rozumí věcem a souvislostem, které obyčejný člověk nemá šanci pochopit nebo pouze oni, jako skuteční muzikanti, jsou schopni skutečně sexuálně uspokojit ženu.

Druhá skupina se naopak přizpůsobila komerční „poptávce“, což způsobilo, že hips je ani nepovažovali za hudebníky. Během 60. let se k subkultuře beatniků, podvodníčků, nebo osob kolem pornografie k uvedeným dvěma pojmům přidávají hipsteři. Mělo jít o osoby, které sdílejí zaujetí beatniků pro drogy a jazz, ale vedle toho se dokáží projevit jako pravý „hip“. Tedy jsou ve svých očích oproti masové kultuře výjimeční a dle toho se odvíjí i jejich činy.  Už v roce 1957 se žurnalista Norman Mailer v eseji Bílý Černoch zabývá zvláštní skupinou lidí. Vykresluje zde hipstera jako nihilistického bohéma a antisociálního mladistvého delikventa bílé pleti, který se staví do role utlačovaných afroameričanů, přikládá si exotickou energii a je v každé situaci „cool“.

Původní hipsteři vlastně dali vzniknout subkultuře hippie, poznamenává Eva Zahornadská. Hippie je zdrobnělina slova hipster a byla definována jako poflakující se mládež kolem severního pobřeží Greenwich Village po roce 1960. Nezajímal ji jazz nebo poezie, veškerá její pozornost se soustředila na drogy a zábavu.

I takto (jak jinak než ironicky) může znít kritika dnešních hipsterů:

Současná subkultura hipsterů je ale těžce definovatelný fenomén. Možná proto, že je relativně mladá, možná také proto, že se do ní její zjevní příslušníci málokdy sami řadí. Nejednoznačnost termínu hipster dokládá i tato situace: v roce 2009 bylo v New York Times použito slovo hipster 250krát. Korektor novin redakci napsal otevřený dopis, aby přestala používat slovo, které nemá jasný význam. Přesto se autorka ve své práci pokusila hipstery definovat:

Hipster je mladý člověk obvykle mezi dvacátým a třicátým rokem žijící zejména ve velkých městech, jehož veškeré konání a chování se točí kolem jediného: odlišit se a deklarovat okolí svou jedinečnost. Jeho styl je definován zejména způsobem oblékání: typickým oděvem jsou těsně přiléhavé džíny, retro tenisky nebo klasické „plátěnky“ značky Converse a brýle s tlustými a výraznými obroučkami. Svým stylem příslušníci subkultury hipsterů potlačují genderové stereotypy, zavrhují zajeté ideály krásy, řídí se fenoménem androgynie a feminismu. S oblibou přidávají různým artefaktům nové významy, ať už jde o oblékání nebo například zařízení bytů. Hipsteři se urputně snaží o odlišení se od většiny a výjimečnost – zejména ve vzhledu – paradoxem ale je, že jsou velmi výraznými trendsettery. Hipsteři mají většinou silné estetické cítění, jenž se snaží přenášet do běžného života. To se odráží v jejich zájmu o umění všech směrů, nejčastěji však inklinují k designu, fotografii nebo filmu. Jsou mnohdy studenty právě uměleckých škol nebo humanitně zaměřených oborů. Poslední roky se jako studenti „rozlévají“ i na další fakulty, například právnické nebo ekonomické.

Zástupci hipsterů lpí na kvalitním vzdělání, které jim v budoucnu má přinést příznivé finanční podmínky, mnohdy pracují v odvětví PR, médií nebo již zmiňovaném umění. Volný čas hipsterů se točí kolem budování „cool“ statusu a až hédonistického přístupu k životu. Otázkou je, nakolik ho skutečně naplňují, jsou totiž spíše lovci zážitků. Vyhledávají místa s geniem loci, různé kavárny, kluby, výstavy, divadla, bazary, farmářské nebo bleší trhy. Oblibují dlouhé hovory s přáteli nad kvalitní kávou nebo brunchem, snaží se si užívat „dokud mohou“. I když nejsou umělci, velmi často něco tvoří, podílí se na různých „projektech“ nebo se zapojují do různých občanských iniciativ, které většinou vystupují proti majoritní společnosti, navštěvují inspirativní přednášky. Snad všichni jsou svým způsobem fotografové, kritici artových filmů a čtou kvalitní literaturu, zajímavé magazíny nebo zábavné a ironické blogy.

I v hudebním vkusu se snaží odlišovat, poslouchají alternativní hudbu, indie nebo ambient. Zásadní je však objevovat kvalitní „nové kapely“. Ve chvíli, kdy se /mnohdy i díky nim/ stanou známějšími, nebo se dokonce stanou populárními, pro hipstery ztrácí na atraktivitě. Pro poslech hudby, hledání nových „neznámých“ idolů nebo sdílení své výjimečnosti využívají hipsteři hojně sociálních sítí a různých aplikací. Technologie jsou zásadní pro jejich život – spojují je se světem. Subkultura hipsterů se vyznačuje tím, že stírá mezinárodní nebo zaoceánské hranice, cestování je přirozenou a žádoucí součástí života. S tím souvisí i jazyková vybavenost hipsterů: znalost anglického jazyka je nezbytností. Vzor hipsterského bydlení je byt v oblasti, na kterou se váže nějaká městská historie, a ta se stále v atmosféře místa odráží – ať už mluvíme o americkém Brooklynu, britském Camdenu nebo pražské Letné. Byt by měl být stroze až industriálně, ale harmonicky vybaven zejména designovým nábytkem a retro skvosty, které jsou v ideálním případě zrepasované samotným nájemcem. Hipsteři se obklopují fotografiemi a jinými předměty, které pro ně mají citovou hodnotu, avšak vzhled bydlení nenarušují. Hipsteři si zakládají na environmentálních přístupech – odráží se v alternativních způsobech stravování, využívání lokálních zdrojů a firem, recyklaci oblečení nebo nábytku. I v těchto ohledech ale nastavili celosvětový antikonzumní trend, čímž se z jejich filozofie opět stává komoditou nadnárodních firem. Hipsteři však mají problém se subkulturní identitou. Odmítají zařazení do této skupiny, v některých případech to berou dokonce jako urážku. Je to vlastně předvídatelné: jejich životní přístup „být jiný“ je zařazením do jakékoliv skupiny potírán. Tímto přístupem si však pravděpodobně ubližují – pokud se nejsou schopni přijmout ani oni sami, těžko je přijme většinová společnost. Jsou kritizováni za svou povrchnost, přiživování se na předešlých subkulturách, neužitečnost, přetvářku a neustálou honbou za image. Někdy jsou považováni za znuděnou generaci mladých žijících v nadbytku.

Hate na hipstery v podání horrorcore rappera Řezníka. I tento klip dokládá, jak výrazně se subkultura hipsterů dostává do společenského povědomí.

I sebedelší formulace “hipsterství” ale nemůže být úplná, mimo jiné proto, že se samotná subkultura proměňuje. Zajímavé je podle autorky to, že respondenti si toho jsou vědomi („Já myslím, že před těmi čtyřmi lety mi přijde, že se hipster říkalo někomu jinému. Nebo jinak vypadal. Říkalo se hipster o lidech, který vypadaj jinak než vypadaj dnes.“). Také se mezi jejími informátory objevila zmínka o tom, že hipstery lze dělit na různé typy („To je pro mainstream hipsterství. I když já vím, že ten pojem hipster je hrozně široký. A já jsem spíš ironic­ster. A ironická jsem i v tom, že jsem ironická.“). Jako „hipsterské vzory“ uvedli respondenti jmenovitě Šimona Holého, Anitu Krausovou, Veroniku Ruppert, Bohdana Bláhovce, Jenovéfu Bokovou, Jareda Leta, Natalii Portman, Kateřinu Winterovou, Ondřeje Kobzu nebo Tomáše Třeštíka. U posledních tří ale respondentka okamžitě pochybovala („Wintrovka! … No a pak Kobza. A Tomáš Třeštík! Ale ten asi taky není úplně hipster, je to komerčňák. A moc ho nese*e, co si kdo myslí. Oni všichni tihle tři vlastně nejsou hipstři. Jsou dost starý. Jsou to vlastně takový modly hipsterů, ale sami jsou prostě nějak vzdělanější, uvědomělejší, vnímaj věci kolem sebe, jsou z toho uměleckého světa…“).

Přestože se o hipsterství v České republice mluví stále více, za skutečný vrchol první fáze subkultury hipsterů můžeme považovat léta 1999 až 2003, kdy si užívala, ač zdánlivě skromnou, ale intenzivní existenci skutečného hipsterství, které bylo originální a neokoukané. Potom se rozptýlila do masové společnosti, aby až do současnosti nějakým způsobem přežívala, nabalovala na sebe mainstream a čelila výsměchu široké veřejnosti i vlastních členů, připomíná autorka.

Subkultura ale stále je aktuální – zejména v Evropě. V Moskvě, Berlíně, Stockholmu, v Praze, v Paříži, ve Frankfurtu. V Austrálii od Sydney až po Brisbane si můžete dát s hipsterem kávu nebo domácí limonádu, v USA je ale potkáme už pravděpodobně jen v obchodních centrech, navíc spíše na reklamách velkých řetězců. Hipsterství zde bylo znovuzrozeno, nebo je spíše uměle udržováno při životě, marketingovými odděleními velkých značek za účelem vymámit z mladých lidí co nejvíce peněz. Ta druhá, zejména evropská, část se se zpožděním rozšiřuje do světa. V České republice našlo hipsterství úrodnou půdu. Přispěly tomu léta normalizace i rigidita současných médií, také obecný konzervatismus vládnoucí v naší společnosti, malé domácí trhy a zároveň skepse přijímat novinky ze zahraničí. Vymezení se vůči masové (ne)kultuře je tedy celkem snadné. Čeští hipsteři považují za vzor životní styl berlínských „kolegů“. Také se inspirují v alternativních částech Paříže nebo New Yorku. To se snaží implikovat do Prahy – relativně malého města se skrytým potenciálem. V Praze v roce 2003 vznikla promo skupina A.M.180 Collective, která se stala středobodem prvních hipsterů v Česku. Organizovala a stále organizuje koncerty progresivních kapel, výstavy neznámých, začínajících nebo rozporuplných umělců a další performance uměleckých skupin. Byla také podhoubím pro vznik festivalu Creepy Teepee („Krýpko“), který je pravděpodobně jediným českým hudebním festivalem, o jehož progresivní dramaturgii se můžeme dočíst i v zahraničních médiích. Během několika let se však pozornost festivalu soustřeďuje spíše než na hudbu na bláznivé módní kreace kombinující trendy posledních šesti dekád.

Koho zajímají další souvislosti problematiky subkultur, ať zavítá v úterý 15. listopadu na tematický večer Fresh Eye s názvem Obraz versus subkultura. Začínáme v 19 hodin.