Terorismus jako komunikace: Příklad komunikační strategie organizace al-Káida

by David Adamec

Diplomová práce Terorismus jako komunikace: Příklad komunikační strategie organizace al-Káida chápe terorismus jako pokračování komunikace jinými prostředky. V tomto světle pak také boj proti terorismu nabývá rozměrů spíše psychologické či propagandistické války, války idejí, souboje o veřejné mínění. Je zřejmé, že v dané situaci hrají ústřední roli masmédia.

Tvrzení, že základním stavebním kamenem terorismu jsou samotné útoky, tedy akty násilí, destrukce a zabíjení, je podle autora práce Davida Adamce nezpochybnitelné. Nelze ovšem přehlížet skutečnost, že útoky samotné by příliš úspěšnou taktikou nebyly, dodává David Adamec. “Nejen proto je tudíž teroristické organizace doprovázejí svými prohlášeními, proto je ‘balí’ do své komunikační strategie, a proto skrze ně také komunikují. Za vším se v teroristické taktice skrývá určitý náznak, poselství, nevyřčená slova, symbolika, neboť vše je součástí komunikace a dialogu. (…) Je to právě tato neobvyklá komunikace, rétorika a poselství plná symbolů, náznaků či znamení, tedy jakási neúplná a tedy (v euroatlantickém racionalisticky zaměřeném prostoru tolik neoblíbená) nedokonalá podstata, která je svým způsobem tak ‘nebezpečná’ a nahání hrůzu. Pokud tuto představu vyženeme do extrému, může se dokonce zdát, že kdyby teroristé opustili tuto svoji strategii a tajuplnost a uspořádali tiskovou konferenci, na které by ohlásili, že nazítří vyhodí do vzduchu taneční klub v tom a tom městě, přičemž o život přijde tolik a tolik obětí, bylo by to pro mnohé přijatelnější a snesitelnější, než současná situace.”

Terorismus, aby mohl jako komunikace fungovat, v každém případě média potřebuje, ta (a nejen zpravodajská, ale i zábavní) zase na druhé straně těží ze skutečnosti, že diváci a veřejnost jsou přitahováni a fascinováni tím, co má určitý konfliktní potenciál nebo kde je možné vystopovat šokující či senzační prvek.

Po teoretickém úvodu nabízí autor také příklad konkrétní komunikace al-Káidy, která by šla označit za úspěšnou. Šlo zejména o poselství spojené s atentáty v Madridu roku 2004, jak popisuje David Adamec: “Ve svém důsledku způsob, jakým se ke krizi postavili, a taktika kterou k jejímu řešení zvolili, vedl k tomu, že se situace vyvinula v celospolečenskou a politickou krizi s výrazným dopadem na domácí politickou scénu a následně i na zahraniční politiku Španělska. Stejně jako ve Spojených státech, cílem a příjemcem poselství byla celá španělská veřejnost, včetně vlády a jejího předsedy. Na stručné a pregnantní poselství al-Káidy: ‘Zaútočili jsme na vás, protože vaše armáda válčí v Iráku, stáhněte odtud své jednotky a přestaňte podporovat americkou zahraniční politiku nebo zaútočíme znovu’, reagovalo Španělsko, vedené již novou administrativou José Luise Rodriguese Zapatera, odvoláním svých vojáků z iráckého bojiště. Tím došlo k tomu, že komunikační strategie al-Káidy byla naplněna a, viděno z úhlu pohledu teroristů, přinesla požadované ovoce.”

Organizaci se tak za pomoci pečlivě naplánovaných (ačkoliv z důvodu zpoždění vlaků došlo k explozím ve stanicích, namísto v tunelech, jak bylo zamýšleno) a geniálně načasovaných útoků spolu s doručenou zprávou podařilo přesvědčit Španělské království, aby změnilo svůj postoj. Al-Káida také svou komunikaci vypustila na pozadí výrazně protiválečné nálady ve španělské společnosti, která odmítala přítomnost španělských ozbrojených sil v Iráku. V dané situaci tak al-Káida stála jaksi na stejné straně jako španělská společnost, veřejnost – obě entity požadovaly stažení španělských jednotek z Blízkého východu, připomíná autor a dále pokračuje:

“Nedlouho poté bin Ládin reagoval na stažení španělských vojáků návrhem příměří pro Evropu. Ve svém poselství z 15. dubna 2004, které odvysílala al-Džazíra, šéf al-Káidy nabídl evropským státům ‘jako odpověď na jejich kladné reakce (…) mírovou smlouvu, jejíž podstatou je náš závazek zastavení akcí proti jakékoliv zemi, která se zaváže zdržet se útoků na muslimy nebo intervencí v jejich záležitostech…’ Celá situace proto mohla navozovat dojem, jako by chtěl tímto svým strategicky naplánovaným a načasovaným prohlášením vrazit kůl mezi Evropu a Spojené státy a rozdělit je.”

Obecněji řečeno Al-Káida ve svých materiálech určených pro komunikaci s veřejností užívá rétorických nástrojů a prvků rozličnými způsoby, tak aby přesvědčila svého protivníka nebo publikum o své verzi předkládaných faktů a tvrzení. Jakkoliv se tyto mohou zdát koherentní, logické a smysluplné, naplňují tento ideál pouze svou formou, ne už tak obsahem, což vyplyne na povrch až při jejich bližším zkoumání, což však při jednorázovém a okamžitě očekávaném dopadu na příjemce není patrné, uvádí David Adamec. Terorismus (jako komunikace) a ostatní komunikace pocházející od hnutí al-Káida se do značné míry těší určitému výsadnímu postavení v rámci daného fenoménu. Jen stěží bychom popřeli „spolehlivost“, kterou tato globální teroristická síť vykazovala při provádění svých operací, hodnověrnost toho, když se al-Káida připomínala novým prohlášením, nebo například někdejší bin Ládinovu autoritu a určitou jeho auru neohroženého bojovníka v rámci muslimského světa.

Ostatně, bin Ládin sám ve svých audiovizuálních nahrávkách a prohlášeních do této klidné, věrohodné a charismatické polohy snažil často stylizovat. Na jednom z jeho prohlášení islámský expert jeho projev charakterizoval jako „moudré, klidné a racionální poselství, ve kterém vysvětluje své rozhořčení. Vysvětluje je celému světu s extrémní poctivostí, aby zdůraznil, že není muž agrese, ale skrze svůj přístup pouze brání svůj národ…“ V tomto smyslu je étos, jako prvek rétoriky, zcela přirozeným a běžným elementem komunikace al-Káidy. Dalšími velmi častými rétorickými konstrukcemi v rozličných materiálech al-Káidy jsou právě takové, které chytře a účinně působí v propagandistické válce slov nejen na její protivníky, ale také na domácí a neutrální či nezaujaté publikum.

Nejčastěji tak podle Davida Adamce v komunikaci al-Káidy nalézáme snahu zdůraznit, že volba terorismu, sebevražedných atentátů, destrukce a zabíjení pro ni samotnou představuje až tu nejposlednější a nejzazší možnost, s pomocí které mají šanci zastavit dosavadní běh událostí či přitáhnout ke své problematice pozornost širší veřejnosti. Je tu vyzdviženo, že al-Káida neměla jinou možnost než užít násilí („My se jen bráníme. Toto je obranný džihád (…) Nemáme jinou možnost než spustit džihád“) a oběti si mohou za tuto volbu samy, protože celou tu dobu nebyly ochotné naslouchat a zajímaly se jen o své potřeby, cíle a záměry (které navíc většinou poškozovaly či utlačovaly ty zájmy, jež nyní al-Káida tímto způsobem brání).

Například mluvčí al-Káidy, Abú Ghaith, ve svém prohlášení z 10. října 2001 připomenul, že „islámský národ by měl vědět, že my bráníme spravedlivou věc. Islámský národ naříká v bolesti již více než 80 let pod zápřahem spojeného židovsko-křižáckého útoku. Palestina žije pod zápřahem židovské okupace a její lid úpí z této represe a pronásledování, zatímco to nikoho nezajímá. Arabský poloostrov je znesvěcen stopami těch, kdo přišli obsadit tyto země, uchvátit tato svatá místa, a drancovat zdroje“. Ve stejném duchu mluvil mnohokrát i sám vůdce al-Káidy („Co Spojené státy zakouší v současnosti je jen velmi malý úděl ve srovnání s tím, co jsme my zažívali pro desítky let. Náš národ zažíval toto ponížení a pohrdání více než osmdesát let. Naši synové jsou zabíjeni, naše krev prolévána, naše svatá místa napadena…“), který také několikrát poukazoval na to, že al-Káida je teroristickou organizací pouze podle západních měřítek a přístupů („Je sebeobrana a potrestání útočníka tímto způsobem odporný terorismus? Jestliže ano, pak je pro nás nevyhnutelný“; nebo „jestliže odplata za zabíjení našich lidí je terorismus, pak historie by měla být svědkem toho, že my jsme teroristé“; také Abú Ghaith: „když se oběť pokusí dosáhnout spravedlnosti, je popsána jako terorista?“).

A kdo se chce dozvědět ještě o mnoha dalších souvislostech “boje proti terorismu”, nechť přijde 18. října v sedm hodin na tematický večer Obraz versus TerorismusBudeme se na vás těšit v nových prostorech kulturního centra Petrohradská kolektiv.