Čtvrtý ročník diskusních večerů Fresh Eye skončil. Ještě před optimistickým výkřikem „Ať žije ročník pátý!“ jsme uspořádali malou revizi v podobě vysokoškolské soutěže Jeden pohled nestačí. Stejně jako minulý rok jsme totiž byli zvědaví, kudy se ubírají úvahy mladých lidí o současné vizuální kultuře. Zároveň jsme chtěli dát mladým přemýšlivcům možnost své práce veřejně prezentovat a dostat zpětnou vazbu. Některé z devatenácti do soutěže zaslaných příspěvků obohatí už tak vědomostmi překypující Fresh Eye on-line knihovnu. Prezentace tří nejzajímavějších prácí zazněly na červnovém večeru. Jste zvědaví, o čem byly?

Může mít obraz konečnou podobu či konečného majitele? To byla jedna z nejdůležitějších otázek, které byly na červnovém večeru položeny, jakkoliv úvahy na toto téma dávno nejsou novinkou. Cestu jim začal již na počátku 20. století klestit Marcel Duchamp se svou pisoárovou Fontánou. V souvislosti s pojmem apropriace, která byla tématem bakalářské práce jednoho z hostů červnového FE a absolventky FSV UK Ivety Černé, si však většina z nás spojí spíše jméno Andyho Warhola. Výtvarník, který si s oblibou „půjčoval“ díla jiných tvůrců a při výběru námětů se nevyhýbal ani tématu smrti, často dokazoval, že vnímání původního obrazu lze různě upravit. Třeba pouhou změnou výtvarné techniky. Nebo tím, že jediný obraz zmnožil do celé série, načež na nás neodvratně zírá zástup elektrických křesel. Případně tím, že změnil barevné ladění, a tak se ze snímku dopravní nehody stane příjemný obrázek na zeď, hned vedle zátiší se slunečnicemi. Anebo tím, že se změní samotný autor? To už je práce amerického autora Mika Bidla, jenž díla slavných umělců obdařoval popisky jako Not Pollock.

Existuje ještě hranice, za kterou apropriace nevsunula alespoň špičku boty? Bylo jí mohlo být přivlastnění si celé realistické techniky práce, o to se však postaral Gerhard Richter a další hyperrealisté, již si do malby od fotografie vypůjčili její nemilosrdně upřímnou obrazovou transparentnost a maximalizovali ji do extrémního rozlišení.

V síti obrazů

K čemu může princip apropriace sloužit v běžném životě? Ve své práci se nad tím zamýšlel další host FE, student filmové vědy UK Daniel Vondráček. Konkrétně se zaměřil na otázku, jak komunikujeme obrazy. Patrně se totiž nenajde nikdo, kdo by měl chuť házet kamenem v domnění, že obrazem nekomunikuje ani částečně. Nikdo, kdo by alespoň občas alespoň někomu neposílal fotografie, gify nebo smajlíky, nikdo, kdo by je alespoň občas neokomentoval. Otázka Daniela Vondráčka zněla: do jaké míry obrazy, speciálně na sociálních sítích, slouží ke komunikaci a do jaké míry se jedná spíše jen o volání o pozornost? A pakliže se přikloníme ke druhé variantě, jak by bylo možné proměnit převážně pasivního příjemce převážně bezobsažného obrazu v aktivního komunikátora, významným způsobem zasahujícího do obrazového komunikátu?

Jednoduše řečeno, jakým způsobem by se dala vytvořit komunikační síť, v níž by se lidé dorozumívali právě pouze různými obrazy od videa po gif? Podle Daniela Vondráčka je napřed nutné zamyslet se, jakou charakteristiku daný obraz má. Je dokonavý či nedokonavý? Dokážeme identifikovat konkrétní příčinu či následek obrazu, nebo si existuje jen sám o sobě a funguje spíše jako obecný znak?

Toto rozlišení ovlivní, jakým způsobem budeme moci obrazy propojovat do komunikační sítě. Zatímco totiž nedokonavé obrazy-znaky mohou jen těžko nabývat jiných významů, obrazy dokonavé lze propojovat do nejrůznějších příběhů. Filmová věda nás učí, že toto propojení se může dít několika způsoby. Od prostého přemazávání jednoho obrazu jiným přes reaktivní a asociativní spojování až po promítání, skládačku a vývoj.

Komunikační síti obrazů tak vznikne vesmír, ve kterém se budou smazávat role tvůrce sdělení a příjemce, ve kterém žádný význam nebude absolutní, ve kterém bude jazykový projev patřit k nepřátelům číslo jedna, ale ve kterém by tak zároveň, vinou kulturní, sociální či geografické podmíněnosti, vládlo nekonečné množství možností pro dekódování sdělení.

Kde se potkají nebe a dudy

Nutnost potýkat se s obrazy nás provází na každém roku na internetu i mimo něj. Městský prostor, stejně fascinující líheň obrazů jako sociální sítě, si za téma své práce vybrala studentka kulturálních studií na UPOL Eliška Střelková, třetí z hostů červnového FE. Na první pohled se zdá, že reklama a street art ve městě jsou dvě těžko srovnatelné veličiny. Tak například: funkcí reklamy ve městě je být vidět, a tak urbánní prostor většinou nedotváří příliš kreativně. Billboardy nacházíme kolem silnic, city lighty na zastávkách, plakáty na lavičkách. Street art bývá v práci s městským prostorem vynalézavější, neboť jeho primární funkce je ta estetická. Jen pozorný chodec si všimne, že v desetimetrové výšce jsou na domě namalovány balónky, jež zřejmě zatoužily po dobrodružství a opustily svého majitele. Ani o tématech obrazů ve street artu a v městské reklamě by patrně nikoho nenapadlo tvrdit, že jsou stejné. Čerstvé potraviny a ideální život z reklamy na bankovní služby jsou jen zřídkakdy zdrojem inspirace pro street artové umělce. Těmi jsou spíše zvířata, často jako jacísi tajemní průvodci městem nebo obrazy boje a vzpoury všeho druhu, jejichž symbolika se pro chodce často slévá do jediného neidentifikovatelného extremistického výkřiku. Snažit se vztah reklamy a street artu ve městě vnímat prizmatem černá-bílá by však bylo pochopitelně naivní.

Street art se s reklamou stýká na mnoha šedivých plochách – naneštěstí ne ve všech těchto segmentech na to mohou být obě strany hrdé. Patrně ani reklama ani street art se nikdy nezbaví touhy po zobrazování ženského těla, více či méně nahého, více či méně fragmentarizovaného a rozhodně více než méně submisivně znázorněného. Boření stereotypů se tak ve street artu nekoná v mnohem větší míře, než by člověk od činnosti se zavazující příponou –art očekával.

S rozšířením používání šablon se street art reklamě přibližuje také svou reprodukovatelností a ostatně například street artové počiny nejrůznějších názorových hnutí hranici s reklamou rozmazávají docela. Vzniká tak další šedý prostor mezi reklamou a street artem, kterého si ale na první pohled, ve spěchu městem, někdy ani nevšimneme. Jeden pohled zkrátka nestačí. Vyslunění a okoupaní v rybníce či v moři se o tom můžete znovu přesvědčit po prázdninách 20. října na dalším Fresh Eye večeru. Jeho tématem bude Obraz versus kýč, tak si s sebou nezapomeňte přinést i svého oblíbeného zahradního trpaslíka.